Jak jsem začala s arte aneb inspirace pro vás

Autor: Eva Veselská

Jako malá holka jsem tzv. „neuměla malovat“. „Sluníčko je kulatý, ne hranatý.“ slyšela jsem ve školce. Nebo „Z tebe umělec nikdy nebude“, „Jsi docela odvážná a houževnatá, když seš uplnej antitalent a stejně to nevzdáváš.“ Jediné ocenění, které se kdy mému dílu dostalo, bylo: „To je tak spontánní.“ Super. Jsem spontánní, ale že by třeba někdo řekl, že je to pěkný? Ve škole mi paní učitelka na výtvarku s oblibou říkala, že jsem mazal. Pořád jsem gumovala a nic mi nebylo dost dobré. Chtěla jsem být lepší a mít krásný obrázek, ale prostě to nešlo (mimochodem guma a fixy jsou jediné dvě věci, se kterými při tvoření nerada přicházím do styku). Chodila jsem na kroužek výtvarné výchovy a tvořila ráda. Časem jsem si uvědomila, že když mě tvoření baví a přináší mi potěšení, je hloupost se ho vzdát. A tak jsem se snažila vypouštět kritiku a usazovala si v sobě slova chvály, kterých se mi tu a tam dostalo. Později jsem se přihlásila do výtvarného semináře, kde mi nikdo neřekl, že to neumím. Vyučující jednoduše respektovali to, že mě tvoření naplňuje. Na krajinářském kurzu, kam se studenti primárně jezdí naučit techniky krajinomalby, jsem získala první opravdovou pochvalu: „Chceme ho na výstavu.“ Nevadilo, že nemá s krajinou nic společného. Byl to pocit, který ve mě vyvolalo místo, kde jsme byli ubytovaní. Uprostřed luk a lesů.

Byla jsem hrdá. Uzemnila mě ale spolužačka, která mi sdělila, že je to patlanina. Nemyslela to špatně, jen to nedokázala pochopit. Takoví lidé se najdou vždy a těžko jim to zazlívat. Její obrazy byly dokonale realistické, kopírovali objekty i tváře. Nevyjadřovaly však pocit.

Jí se ode mě nejvíce líbil obraz sloupu, úhlem. Ta perspektiva mě tenkrát fakt dala zabrat. Při jeho kreslení jsem se málem rozplakala, nešlo mi to.

Hnacím motorem tvoření jejích děl byl výsledek. Hnacím motorem mých děl je užít si to.

Od té doby uplynulo víc než deset let. Tvořím dál. Mimoto, že mám radost z hmatatelného výsledku, užívám si proces. Od první myšlenky, přes vybírání materiálu až po konečný výsledek. Musím se přiznat, že ne vždy mám z výsledku největší radost. Častěji se mi spíš nechce tvoření dokončit, abych si ještě mohla užívat to, co se ve mně odehrává. A úplně nejraději tvořím ve skupině, s lidmi, které mám ráda a respektuju.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *